Jak se naši předkové bránili těhotenství?

»Ne jedenkrát, ale jednou provždy slouží naše úsporné rodinné prací preservativy z nejjemnější křišťálové gumy. Nezničitelné a po dlouhá léta používatelné. Nákaza neb nehoda je vyloučena. K zakoupení i speciální stojánek k sušení preservativů.« Přesně takové inzeráty nabízely antikoncepci ve dvacátých letech minulého století. Nechtěnému početí se však bránili muži i ženy již ve starém Egyptě. Oblíbený byl tehdy krokodýlí a sloní trus, med, olivový olej nebo ocet.

Tampony v podobě velké »chlupaté koule« za 16 korun byly oblíbené i na počátku minulého století. »Po zavedení nepůsobí vůbec pocitu, protože hedvábná vlákna jsou ke sliznici měkká. Čistí se snadno propráním v teplé mýdlové vodě, vysuší se a zcela suchý se opatrně rozčeše…« lákal ke koupi prvorepublikový inzerát.

Muži měli v té době již na výběr z několika různých značek kondomů prodávaných dokonce v různých barvách a velikostech. Jejich cena byla ale dost vysoká, za dvanáct kusů 30 korun. A tak mezi chudšími byly oblíbené prací prezervativy na několikanásobné použití. »Kousek« se prodával za osm korun a stojánek na sušení za sedm.

Vědci zjistili: Obezita se přenáší kašlem!

WASHINGTON – Zní to jako bláznovina, ale je to tak. Výzkum amerických vědců zjistil, že za to, že člověk tloustne, může klidně i virová infekce, která se přenáší kýcháním!

Podle vědců za to může typ lidského adenoviru, který způsobuje dýchací obtíže. Ten má v těle každý třetí člověk. Adenovir Ad-36 má schopnost proměnit některé lidské kmenové buňky v tukovou tkáň. Občas může být spouštěčem k obezitě tedy i obyčejné nachlazení, bolest v krku nebo zánět spojivek. Podle vědců to znamená, že za světovou epidemii obezity může nejen nedostatek pohybu a přejídání se vysokokalorickými potravinami, ale i kýchání...

CESI V CISLECH...

Láska Čechů v číslech

● Milujeme se v průměru 125krát za rok.

● Průměrný věk prvního pohlavního styku je 17,5 roku.

● Průměrný věk, kdy se poprvé setkáme se sexuální výchovou, je 13,7 roku.

● 50 % Čechů mělo nechráněný sex s partnerem, kterého neznali.

● Nejvíce se bojíme nakažení virem HIV, který způsobuje AIDS.

● Každý Čech měl v průměru 8 sexuálních partnerů.

Koukněte se do pusy, práskne na vás nemoci!!!

Vysušené rtyPodporují rakovinu
Vysušené rty jsou nejčastěji důsledkem nadměrného slunění. Nejsouli náležitě ošetřeny, hrozí rakovina kůže. Podle lékařů je spodní ret jedním z nejčastějších míst, kde právě rakovina kůže vzniká. Navíc má tento typ rakoviny tendenci k šíření, takže postupně zasahuje celou ústní dutinu.

Páchnoucí dech Zlobivý žaludek
Za páchnoucí dech mohou většinou obličejové dutiny. Zánět může probíhat jak v nosní dutině, tak v čelní. Jestliže vše přejde do chronického stadia, je vhodné navštívit odborného lékaře. Zápach z úst může ale signalizovat rovněž potíže se žaludkem. Aby se stav upravil, je nutné dodržovat zdravou životosprávu. Lékaři navíc radí po čištění zubů používat ústní vodu, a to ráno i večer, a kloktat ji nejméně půl minuty.

Opar Ohlašuje srdeční záchvat
Virus působící opary je v organismu přítomný také v klidovém stavu. Aktivuje ho únava, stres nebo nemoc. Vědci předpokládají, že v okamžiku, kdy se virus aktivuje, spouští se i odpověď v lidském těle. A to může vést k nebezpečnému srážení krve v koronárních tepnách. Člověk, u kterého se často vyskytují opary, má dvakrát větší riziko než ostatní lidé, že ho postihne srdeční záchvat.

Oteklý jazyk Infekce i rakovina
Oteklý a bolestivý jazyk nejčastěji signalizuje infekci, nedostatek vitaminů, nebo alergii na jídlo. Může se ale také jednat o zánět jazyka v důsledku nadměrného kouření a pití alkoholu. Na jazyku se mohou vyskytnout i různé hrbolky, vřídky, bílé nebo červené skvrny. To vše může být příznakem vážnějšího onemocnění, rakoviny úst. Pokud příznaky do čtrnácti dnů nezmizí, je nutné navštívit lékaře.

Krvácející dásně Prozrazují infekci!
Krvácející dásně jsou vždy signálem, že v organismu probíhá infekce. Dásně se totiž zanítí v okamžiku, kdy je plak, neboli zubní povlak, napadne. Vědci také zjistili, že lidé trpící záněty dásní mají výrazně vyšší sklon k rakovině slinivky. Je to vinou bakterie, která v kombinaci s trávicími šťávami vytváří živnou půdu pro rakovinné bujení. Další studie pak potvrdila, že nepřítel číslo jedna je cukr. Lidé, kteří nadměrně sladí, mají až o sedmdesát procent vyšší předpoklad, že se u nich objeví právě rakovina slinivky.

Citlivé zuby Potíže s žaludkem
Někteří lidé trpí tzv. gastroezofageálním refl exem, při němž dochází k pronikání žaludečního obsahu zpět do jícnu. To má mimo jiné za následek také poškození zubní skloviny. Kromě poškození zubů však dochází i k podpoře rakovinového bujení v jícnu. Odborníci proto doporučují postiženým lidem, aby se vyhýbali nápojům syceným oxidem uhličitým.

IQ drby o inteligenci

Vědci už dávno vyvrátili zavedený názor, že je velikost mozku úměrná velikosti IQ. A na scéně zkoumající inteligenci přibývají další, více či méně uvěřitelné poznatky:

IQ nad 130 má jen 2,1 % světové populace!

Jedním z nejinteligentějších Čechů je expolitik Miroslav Macek s IQ 155.
Nejvyšší IQ v Česku má prý student informatiky Marek Čtrnáct (22) – pohybuje se údajně kolem 180.

Nejvyšší IQ v historii měl prý malíř a vynálezce Leonardo da Vinci - IQ 220.

Americký prezident George Bush má prý IQ jen 91! Nejchytřejší opici světa, gorile Koko, naměřili naproti tomu vědci IQ 95.

Experti z Bostonské univerzity na základě pozorování prohlásili, že obézní muži mají menší mozkovou kapacitu, než chlapi se standardní figurou.

Japonci ve svých výzkumech došli k závěru, že vegetariáni mají v průměru vyšší IQ než masožravci.

Z několikaletého šetření amerických vědců vyplývá, že vysoké IQ brzdí sexuální pud.

Americká socioložka Yvonne Rossdaleová podrobila na dvanáct set dobrovolnic testům IQ s tím, že účastnice rozdělila do pěti skupin.V první byly ženy s velmi malými ňadry, v poslední naopak s poprsím, které svou velikostí vyráží mužům dech. A z šetření pak vyplynulo, že majitelky středních a velkých prsou mají o několik bodů vyšší IQ než ty s drobnými vnadami.

Profesor psychologie Stanley Coren sestavil s kolegy z kanadské univerzity set dvanácti testů určujících výši psího inteligenčního kvocientu (CIQ). Pět z testů prověřuje, jak pes dovede řešit problémy, zbývajících sedm oddílů zkoumá jeho paměť - schopnost učit se. Sestavu, která zahrnuje testovací knihu, bodovací systém a stopky, prodávají pod názvem »Dogy IQ test« a ve světě jde na dračku.

POZNATKY :)

SLZY
Z lékařského hlediska mají lidské slzy tři funkce. Oplachují a čistí povrch oka. Jsou důležitým signálem bolesti i utrpení. A díky nim se z těla vylučují látky produkované stresem. Slzy vyvolané zármutkem nebo stresem mají jiné chemické složení než slzy, které trvale oplachují oko. Vědci zjistili, že obsahují endorfiny, látky, které tlumí nepříjemné pocity. Není pak divu, že se nejedna žena potřebuje vybrečet, aby si uklidnila nervy.
Malé dítě nemusíme učit plakat. Brečí několikrát denně a tímto projevem si zajišťuje splnění svých požadavků nebo potřeb. Mužský pláč zpravidla v pubertě ustává. Dospělý muž zřídka pláče na veřejnosti. Z evolučního hlediska by byl více ohrožen. Okolí by jeho pláč chápalo jako projev slabosti.

VYBER PARTNERA
Nad prapodivným vkusem žen při výběru partnera se kdysi pozastavil i slavný anglický spisovatel W. M. Thackeray. Napsal: "Ošklivý a chytrý muž mívá u žen úspěch jen někdy, ale pohledný blbec je neodolatelný vždycky."

POZNATKY :)

El periodista y traductor español - Fernando de Valenzuela Villaverde

Nacido en Villagarcía de Arosa (España) en 1947 y exiliado con su familia en Buenos Aires desde 1949 hasta 1965, Fernando de Valenzuela es licenciado cum laude y doctor en filosofía por la Universidad de Carlos de Praga, y máster en Periodismo por la Universidad Autónoma-El País, en su primera promoción. Tradujo más de treinta novelas y ensayos de los principales autores checos, entre ellos Milan Kundera, Bohumil Hrabal, Karel Kosik, Jan Patocka, Pavel Kohout y Jaroslav Hasek, cuya obra más destacada, Los destinos del buen soldado Svejk durante la guerra mundial, comenzará a publicarse en breve en la editorial Acantilado. El galardonado habla - además de castellano y checo - gallego, inglés, polaco, eslovaco, francés, italiano y portugués.Fue colaborador de la revista La Calle, jefe de internacional de Mundo Obrero diario, redactor de las revistas Letra Internacional, Tiempo de Paz, y El Globo, delegado de la Agencia EFE en Varsovia, Praga y La Paz, redactor jefe de El Sol, jefe de internacional de Cinco Días y de la Cadena SER, colaborador de El País y subdirector de EFE para relaciones internacionales.Presidió, hasta el año pasado, el Comité Ejecutivo Internacional de la Asociación de Periodistas Europeos (APE) y fue codirector, durante dieciocho años, del seminario sobre Europa Central de la APE. Actualmente es miembro de la Fundación del Español Urgente, patrocinada por EFE y la primera entidad financiera española, el BBVA.Valenzuela recibió el pasado 19 de junio el premio GRATIAS AGIT a la difusión de la cultura checa en el mundo, que le fue entregado en Praga por el ministro de Exteriores checo, príncipe Karel Schwarzenberg.

---------------------------------------------

El periodista y traductor español Fernando de Valenzuela Villaverde estudió con el filósofo Jan Patocka, primer portavoz del movimiento disidente Carta 77, en la Universidad Carolina de Praga. Tradujo al español todas las novelas escritas en checo de Milan Kundera, ensayos filosóficos de Karel Kosík y Tomás Halík, libretos de óperas de Leos Janácek y otras obras.

"Se ha traducido bastante de los mejores escritores checos pero queda todavía mucho por traducir. No solamente de lo que se está escribiendo ahora sino también de grandes obras literarias del pasado. Yo estoy traduciendo ahora al Soldado Schwejk, que nunca se había traducido del checo al castellano. Se había traducido a través de otros idiomas, obvio a través del alemán. Es un gran libro y hay que traducirlo. Pero quedan muchísimos más por traducir".

El cónsul general honorario de la República Checa en Tel Aviv, Chanan Rozen, que promovió las conmemoraciones de la primera deportación de judíos europeos, de Ostrava a Polonia, recordó su ciudad natal.

"Falta el alma. La arquitectura de Ostrava es bonita, la ciudad es limpia, se nota un desarrollo enorme, la gente es agradable. Pero la gente con la que crecimos, con la que vivimos y sufrimos nuestra juventud, ya no está aquí. ¿Y por qué? Ése es el gran dolor que no desaparece".

Španělský novinář překládá Hrabala, Kunderu i Haška

Španělský novinář, publicista a překladatel z češtiny Fernando de Valenzuela Villaverde říká, že česky se naučil od horníků v hospodě. V severočeském Hamru na Jezeře se totiž v 60. letech celý rok připravoval na studium na české vysoké škole. O pár let později byl posledním žákem profesora Jana Patočky na Karlově univerzitě. Do španělštiny překládá ta nejnáročnější díla české literatury, Hrabala, Kunderu, Jaroslava Haška. O tom, co ho přivedlo k češtině, si při své nedávné návštěvě Prahy povídal s Milenou Štráfeldovou:

"V roce 1965 jsem přijel do Československa studovat filozofii. Takže nejdřív jsem udělal roční kurz češtiny a pak jsem dělal filozofii."


A proč jste si vůbec vybral nebo Vám bylo vybráno Československo?

"Já jsem žil v té době v Argentině a tam byla v platnosti dohoda, že se každý rok dávalo jednomu Argentinci stipendium na vystudování celé vysoké školy. A k mému velkému překvapení a zděšení mi to dali. Já jsem se dostal do Prahy poprvé v životě, neuměl jsem ani slovo česky, neznal jsem vůbec nikoho a ten den mi bylo 18 let."


Jaký byl profesor Patočka? Vy jste byl jeho poslední žák?

"Já jsem byl jeho posledním doktorandem, protože v té době, to už byl rok 1972, ho nepouštěli k nějaké oficiální práci na fakultě. Ale cizí student? Komu záleží na cizákovi?"

Stb?

"No, potom jsem s nimi měl své potíže. Ale Patočkovi to ještě povolili a já jsem s ním dělal doktorskou práci. Byl to krásný člověk, z nejkrásnějších, co znám, z nejmoudřejších a naprosto sladký člověk, který mne měl velmi rád. Za to mu děkuji dodnes."


Jak jste Vy tehdy, začátkem 70. let, vnímal atmosféru v Československu?

"Začátkem 70. let to už začalo být opravdu blbý. My jsme ale ještě žili z toho fantastického napětí a ovzduší roku 1966, 67, 68 a 69."


Tehdy už ale byla v plném proudu normalizace. Zažil jste ji nějak na vlastní kůži? Likvidovali Vaše profesory...

"Vyhodili hodně profesorů z naší katedry. První, koho vyhodili, byl Karel Kosík. Můj drahý přítel Karel Kosík! Patočkovi ještě trošičku počkali, protože mu chybělo strašně málo do penze. Jinak by ho vyhodili okamžitě taky. Prakticky vyhodili všechny nejlepší. Režim prostě chtěl zidiotizovat lidi co nejrychleji, to je jasné."

Jak často jste se potom dostal do Československa?

"Já jsem jezdíval dost často do roku 1976. V roce 1976 mne chytili na letišti v Ruzyni a vyslýchali mne, já ani nevím kolik, snad jedenáct hodin, protože jsem se vídával s Patočkou, s Dientsbierem, s Kosíkem, Mlynářem a s jinými lidmi. A ti idioti si mysleli, že když jsem chodíval k nim domů, že osobně povezu přes hranice nějaké papíry."


Nikdy jste nic neprovezl?

"Rozhodně ne ve formě papírů. V hlavě, pokud se to tam vešlo, to ano."

Bránili Vám potom v tom, abyste sem v 80. letech mohl jezdit?

"Asi deset let jsem nemohl jezdit do Prahy. A pak jsem přijel znovu asi v roce 1986 už jako novinář, korespondent španělské tiskové agentury EFE."


Co byl Váš první překlad z češtiny?

"Můj první překlad, to bylo něco od Kundery. Já jsem dělal všechny Kunderovy věci, co napsal česky."


Znáte se s ním osobně?

"Velmi dobře. Je to skvělý, nesmírně kamarádský a zajímavý, srandovní člověk, ovšem on se rád schází s lidmi po jednom."


Na nás Čechy trošku zanevřel. Nejezdí sem, a pokud, tak inkognito. Nějak nás nemá rád...

"Já myslím, že to není pravda. Určitě nezanevřel a určitě nejde o to, že vás nemá rád. Jde ale asi o to, že kdyby sem přijel, byl by velký rozruch, a to on prostě nesnese. A pak i to, že teď začal psát francouzsky. To je věc, která je naprosto pochopitelná u člověka, který žije z každodenního jazyka. Já si pamatuji, že byly doby, kdy lidé mluvili způsobem, jakým Kundera psal. To bylo naprosto běžné koncem 60. let. Takový člověk těžko může psát jazykem, kterým vlastně denně nemluví už dvacet let."


Co pro Vás bylo nejtěžší překládat?

"Nejtěžší byly pravděpodobně od Hrabala Ostře sledované vlaky. Hrabal, to je nejenom básnění, kde slova znamenají to, co on chce. Ale hlavně celá ta terminologie malých venkovských nádraží z roku 1944 - 45! To nikde nebylo. Takže jsem musel obcházet snad všechna malá nádražíčka ve Španělsku, abych se dozvěděl, jak se ty přístroje jmenovaly, jak se říkalo tamtomu... Byla to fuška, byla to ale taky velká sranda."


Troufnul byste si na Vančuru?

"No troufnout si na Vančuru, to je moc. To je velké troufání. Jednou něco udělám, třeba Rozmarné léto. Ale kdybych měl veškerý čas, tak bych přeložil takových deset, patnáct knih od Vančury do španělštiny."


Prý je obrovský oříšek překládat Švejka?

"Já teď Švejka překládám. Mám domluveno, že příští rok to bude přeložené, a skutečně to tak bude. Je to tedy nádhera. Je to tak krásně, důkladně a seriozně zkomponovaná kniha, že člověk opravdu upadne, když si to přečte poprvé jako překladatel. Člověk má dojem, že je to strašně zajímavé, to pochopitelně vidí při normálním, běžném čtení, ale když se na to dívá z hlediska překladatele, tak je až neuvěřitelné, jak vážně psal."


Jak dlouho Vám trvá celý překlad Švejka?

"Jsem v druhé půlce druhého dílu a počítám, že tak za dva roky by to člověk přeložil. Mezitím se ale musí živit jako novinář."


Španělský novinář a překladatel z češtiny Fernando de Valenzuela Villaverde získal za šíření dobrého jména Česka ve světě cenu Gratias agit za rok 2007

Kostnice Sedlec: el mayor y el más antiguo osario checo (KUTNA HORA)

Este monumento sombrío ha surgido para recordar la vanidad de la vida humana, la presencia constante de la muerte y los verdaderos valores de la eternidad. Se estima que está formado por los restos mortales de unas cuarenta mil personas.

Hablamos de Kostnice, el mayor y el más antiguo osario checo que es la meta de nuestra excursión de hoy.

Kostnice SedlecKostnice se halla en Sedlec, uno de los suburbios de la ciudad de Kutná Hora, a unos noventa kilómetros al este de la capital checa. Su historia está vinculada con el monasterio cisterciense más antiguo de las tierras checas, fundado precisamente en Sedlec en 1142,

"Según una leyenda, un noble que viajaba de Praga a Moravia, descansó en los bosques. Tuvo un sueño en el que un pájaro le entró en la boca y le sugirió la idea de fundar un monasterio en esos lugares".

Se llaman así según la ciudad francesa de Citeaux, Cistercium en latín, donde la Orden surgió. Los cistercienses proclamaban el retorno hacia las raíces del cristianismo, a la pobreza y a la devoción auténtica. Eran partidarios de un rígido ascetismo y del trabajo manual como parte de la vida monástica. Sus obras arquitectónicas destacaban por su austeridad, sin grandes ornamentos ni vidrieras en las ventanas".

Los cistercienses fueron también muy buenos administradores labrando intensamente la tierra e introduciendo nuevos métodos de cultivo. Crearon estanques porque la única carne que consumían era el pescado. Tras llegar a Sedlec, junto con el monasterio fundaron un cementerio. Y aquí empieza la historia del osario Kostnice, lo único que se ha conservado del monasterio hasta la actualidad.

En 1278 el abad Jindrich fue enviado por el rey bohemio con un mensaje a Jerusalén de donde trajo un puñado de tierra de Gólgota y la dispersó en el cementerio. Desde entonces, todo el mundo quería ser sepultado en Sedlec porque se creía que el alma de quien descansara en ese cementerio, estaría en el cielo en un día".

Se dejaban sepultar allí tanto los checos como gente de Polonia, Baviera o Bélgica. El cementerio experimentó un gran suministro de difuntos durante plagas de peste. Por ejemplo, en 1318, fueron sepultadas en él más de treinta mil personas.

El número de difuntos creció también durante las guerras husitas, en la primera mitad del siglo quince, cuando los husitas quemaron el monasterio y mataron a más de 500 cistercienses.

"Gran parte de los huesos tiene huellas de heridas. El cementerio fue enorme, se extendía en una superficie de tres hectáreas y media. Tras las guerras husitas, el cementerio quedaba pequeño, los restos mortales primero se colocaban alrededor de la capilla. Más tarde fueron trasladados a su parte inferior donde en 1511 un monje medio ciego formó con ellos seis pirámides".

La capilla gótica se conoce desde entonces como Kostnice, Osario. Desde su construcción a finales del siglo catorce sufre defectos estáticos inclinándose, tal como la Torre de Piza, hacia un lado. Contiene unos cuarenta mil restos humanos, lo que supera varias veces el número de habitantes de Kutná Hora.

Pero a nosotros nos interesa la decoración ósea, nos detenemos en la capilla inferior que nos da la bienvenida con dos cálices y una cruz, hechos, por supuesto, de huesos. Y Karel Koubský continúa:

"En cada rincón de Kostnice hay una pirámide decorada con las coronas de la gloria y los huesos esperan el momento de la Resurrección. Sobre nuestras cabezas tenemos una araña hecha con todos los huesos del cuerpo humano, creo que son 206. En el escaparate están expuestos los cráneos de los luchadores caídos durante las guerras husitas con huellas visibles de sus heridas".

Allí también había calaveras pero nos las robaron. Una terminó incluso en Hollywood. Alguien se la llevó, pero nuestra experiencia es que la gente, una vez teniéndola en su casa, empieza a tener miedo. Por ello la empaquetó y nos la devolvió por correo aéreo. Como ven, incluso un husita que vivió antes del descubrimiento de América puede visitar siglos después Hollywood"

La afición de Karel Koubský por las calaveras es verdaderamente inmensa. Nos recuerda que la calavera con dos huesos cruzados, hoy símbolo de la muerte, originalmente simbolizaba el alma. Y no olvida añadir que cada calavera es diferente.

"La primera impresión es que todas son iguales. Pero por ejemplo en ésta ven que su propietario tuvo una gran nariz aguileña, aquella es pequeña y aquella robusta, seguro que era un campeador fuerte y temerario. Pueden ver toda una serie de anomalías, huesos mal formados. Lo interesante es que los dientes de la mayoría de los difuntos no tienen caries".

Al ver nuestra consternación, Karel Koubský nos tranquiliza que es una reacción habitual de cada visitante de Kostnice.

"Aunque la gente cada día ve en la televisión un mar de sangre y la muerte de decenas de personas, al entrar en Kostnice, siente el toque de la muerte en carne propia y se da cuenta de que posee una calavera semejante a las que están expuestas aquí. Cuando se cumpla su tiempo, de su cuerpo quedarán solamente los huesos y la calavera. Polvo eres y polvo serás, este es un "memento mori" de Kostnice".

http://www.kostnice.cz

La abeja MAYA - Vcelka Maja

Dnešním ohlédnutím do historie si povíme něco o legendárním seriálu Včelka Mája. Ta vzešla z pera německého spisovatele Waldemara Bonselsa knižně už v roce 1912 a spisovatel tím vyhrál sázku že dokáže uspět román kde hrdina není člověk ale zvíře. A jelikož se román výborně hodil pro animované seriálové zpracování , tak po náročném přesvědčování vdovy po Waldemaru Bonselsovi o odkoupení práv, vznikla v roce 1975 první řada seriálu v japonském studiu Nippon Animation. Autorem podoby Máji a Vilíka byl japonský výtvarník Širuzame Susuma a na seriálu se podílelo i mnoho dalších národností. České zastoupení na tomhle seriálu měl Karel Svoboda, jenž složil hudbu skoro ke všem jazykovým verzím a Karel Gott, který nazpíval úvodní píseň pro verzi německou, českou a slovenskou. V roce 1981 pak vznikla druhá řada seriálu a stanovila konečný počet dílů na 104. Seznam všech dílů a ukázku ze seriálu najdete v naší databázi seriálů na adrese:

http://serialy.animsvet.cz/se­rial/54-vcelka-maja-mitsubachi-maya-no-boken

--------------------------------------------------------------------------------

La Abeja Maya (Die Biene Maja) fue el personaje de un libro del alemán Waldemar Bonsels (1881-1952). Escrito en 1912 y que narraba las aventuras de una abeja muy particular, pizpireta y algo traviesa, dirigido particularmente a los alumnos de primaria, y que distaba algo de la serie que posteriormente se emitiría por televisión. Siendo el personaje del libro una adaptación libre del mito de Maia, quien al juntarse con Zeus, dio a luz a Hermes (o Mercurio, en la mitología romana). Aunque estaba inspirada en esta historia de la mitología griega, “La abeja maya” fue más bien una historia inventada por Bonsels, debido a su fascinación por esta clase de insectos, y por la naturaleza en general, tratando de acercarla a los más jóvenes de una forma educativa, constructiva y divertida.

Posteriormente se decide pasar esta aventura literaria a formato televisivo, como ha sucedido ya en varias ocasiones, dado a que había impactado a múltiples generaciones y se le quiso dar un reconocimiento mundial. Es en los años setenta, cuando tratando de dar con una historia que impactara tanto al público infantil como había sucedido con “Vicky el vikingo”, encuentran en los libros de Bonsels la historia de “La abeja Maya”, y en uno de sus capítulos “La población del cielo”, el inicio de la serie.En este ya aparecía el paternal Flip, Kart el escarabajo, la araña Thekla y su violín, y Willi, el amigo inseparable de Maya, muy diferente a ella, pero que le acompañaba en todas sus aventuras y viajes. En Alemania, la popularidad de Maya creció a raíz de la serie, pero ya mucho antes había gozado de múltiples seguidores.

De todas formas, esta popularidad del personaje, dio a conocer un poco más la carrera de Bonsels. Así como también su banda sonora, que corría a cargo del compositor checo Karel Svoda, un astro del pop en su país en aquella década.

En el año 1975, la productora Zuiyo Company, decide unir sus fuerzas con Apollo Films, una compañía algo más grande, que después llevaría la serie al cine, en 1977, que en realidad no sería más que una recopilación de los mejores momentos de la serie pero pasados a la gran pantalla. Estos trabajan a la vez con Nippon Animation, una de las compañías de distribución más grandes del mercado japonés, que ha dado a conocer a escala internacional otras series como “Marco”, “El perro de Flandes” o “Tom Sawyer”. “La abeja Maya” se pasa primero por ese país, para pasar posteriormente a Europa, llegando antes a Alemania, que se emitiría por la cadena nacional ZDF desde el 9 de Agosto de 1976 hasta el 1 de agosto de 1977.

A España llegaría algo después, a través de Televisión Española, en el año 1978. La duración total de la serie, era de aproximadamente 104 capítulos, y fue traducida a más de veinte idiomas distintos. El creador del personaje tal como lo conocemos, fue Seiji Endô, un ilustrador japonés reconocido por otras obras como Araiguma Rascal (Rascal el mapache) del año 1977, sobre un niño y su mascota, y en la que trabajó junto a algunos de los mejores dibujantes del anime de todos los tiempos. Aunque Maya fuera el trabajo que lo encumbrara, junto a su compañero, Hiroshi Saitô, que trabajó de nuevo con él en estas series posteriores.

KRTECEK - "El topo que soñaba con vestir pantalones" (Zdenek Miller - autor)

Los protagonistas de sus cuentos y películas animadas son muy tiernos, llenos de amor y alegría. Hay entre ellos un topo que tiene las mismas características que un niño. A veces es travieso, otras veces dulce y cariñoso. Y es a este topo animado a quien Zdenek Miller, director de cine checo, autor de películas de dibujos animados e ilustrador de libros, debe su mayor fama.

Pocas son las personas que han visto alguna vez un topo. Estos pequeños animalitos viven ocultos bajo tierra, y se les conoce sólo gracias a las clases de zoología. En la República Checa, no obstante, el topo es muy popular, en especial uno: el topo de las películas animadas de Zdenek Miller, fiel amigo de varias generaciones de niños checos.

Los dibujos animados sobre el topo y sus amigos: el ratón, el conejo, la rana y el erizo, siguen siendo muy populares entre los niños checos, independientemente de que en los últimos años el mercado cinematográfico ofrece sobre todo películas llenas de violencia, y ello incluso en los cuentos para niños.
El primero de la serie de dibujos animados sobre el topo se titula "Cómo el topo consiguió unos pantalones". Según apunta el artista Zdenek Miller, fue realizado en los años cincuenta. A pesar de que hoy tiene más de cincuenta años, el topo sigue comportándose como un niño.

"Comencé a trabajar en la primera película sobre el topo en el año 1954 y la terminé en el 56, o sea que realmente el topo tiene más de cincuenta años de edad".
El mismo año de su creación, la película sobre el topo que soñaba con vestir pantalones fue galardonada en el festival cinematográfico de Venecia. Sin embargo, cuando a Miller le preguntaron ¿por qué había escogido como protagonista de sus cuentos a un topo?, respondió que había sido una mera casualidad. Pocas son las personas que han visto alguna vez un topo. Estos pequeños animalitos viven ocultos bajo tierra, y se les conoce sólo gracias a las clases de zoología. En la República Checa, no obstante, el topo es muy popular, en especial uno: el topo de las películas animadas de Zdenek Miller, fiel amigo de varias generaciones de niños checos.
Los dibujos animados sobre el topo y sus amigos: el ratón, el conejo, la rana y el erizo, siguen siendo muy populares entre los niños checos, independientemente de que en los últimos años el mercado cinematográfico ofrece sobre todo películas llenas de violencia, y ello incluso en los cuentos para niños.
El primero de la serie de dibujos animados sobre el topo se titula "Cómo el topo consiguió unos pantalones". Según apunta el artista Zdenek Miller, fue realizado en los años cincuenta. A pesar de que hoy tiene más de cincuenta años, el topo sigue comportándose como un niño.

"Comencé a trabajar en la primera película sobre el topo en el año 1954 y la terminé en el 56, o sea que realmente el topo tiene más de cincuenta años de edad".
El mismo año de su creación, la película sobre el topo que soñaba con vestir pantalones fue galardonada en el festival cinematográfico de Venecia. Sin embargo, cuando a Miller le preguntaron ¿por qué había escogido como protagonista de sus cuentos a un topo?, respondió que había sido una mera casualidad.

Contó que había recibido un encargo para hacer una película que acercara a los niños la fabricación del lienzo. El tema le pareció aburrido, por lo que tardó en inventar cómo hacerlo atractivo. Un día, paseándose por un parque, Zdenek Miller descubrió unas toperas y...tuvo una magnífica idea...

Necesitábamos que el topo se riera. Queríamos que fuera la risa natural de un niño, y así me ayudaron mis hijas. La risa era muy importante, porque el topo hablaba sólo en la primera película, mientras que en las demás únicamente emitía sonidos. Las risas de mis hijas, que hoy ya son adultas, las seguimos utilizando hasta el presente".
El artista dedicó al topo y a sus amigos también quince libros infantiles, ricamente decorados. El topo de Miller es alegre y a veces travieso. En las películas no habla, pero se ríe mucho y, cuando se asombra, emite gritos de exclamación. Según el artista, eso permite desarrollar mejor la fantasía de los niños.

"En los comienzos trabajaba tanto como fuera necesario, pero creo que eran unas doce hora diarias como mínimo. A veces trabajaba hasta 18 horas, dormía muy poco y seguía trabajando. Lo cierto es que mi trabajo me gustaba, era a la vez mi mayor afición y seguramente gracias a ello he tenido éxito". ...

GARRAPATA - KLÍŠTĚ

La garrapata (Ixodes y otros géneros) es el ácaro de mayor tamaño, de cuerpo sin divisiones, que se alimentan de la sangre de sus huéspedes. Se encuentra dentro del subfilo Chelicerata.

Para encontrar un animal adecuado pueden esperar semanas o incluso meses entre la hierba o en los árboles. Cuando encuentran un posible huésped, trepan sobre él, y por medio de las partes ganchudas de la boca, penetran la piel y empiezan a chuparle la sangre. Su cuerpo se hincha y cuando está lleno de sangre, la garrapata se suelta. Ataca a numerosos mamíferos, incluido el hombre.

Este tipo de animales practica el parasitismo, una de las relaciones interespecíficas que tiene lugar entre individuos de distinta especie.

Las garrapatas se encuentran a menudo en la hierba alta, donde esperan en el extremo de una hoja para intentar engancharse a cualquier animal o persona que pase. Una idea falsa muy común es pensar que la garrapata es capaz de saltar de la planta al huésped, pero el único método de transmisión es el contacto físico. La garrapata se termina soltando del animal cuando se llena, pero esto puede tardar varios días. En su boca, las garrapatas tienen una estructura que les permite engancharse firmemente al lugar del que están chupando sangre. Tirar de una garrapata a la fuerza puede hacer que partes de la garrapata se desprendan y se queden en la mordedura, a menudo el aparato bucal entero, lo cual puede producir infección. Entre los métodos de extraer la garrapata sin dejar dentro de la piel la cabeza o la boca, están por ejemplo anestesiar a la garrapata con una sustancia como el éter.

PICADURAS DE GARRAPATA Aunque la mayoría de las picaduras de garrapata son inofensivas, estas pueden propagar una enfermedad recientemente identificada como enfermedad de Lyme causada por la bacteria B. burgdorferi. Esta enfermedad causa artritis, trastornos del corazón y del sistema nervioso como encefalitis o meningitis. ARTRITIS (BORRELIOZIS) Consistente en una lesión rojiza que al tiempo que va creciendo deja un centro blanco (eritema migrans). En raras ocasiones hay pacientes no tratados de Artritis de Lyme en los que la enfermedad puede avanzar y afectar al sistema nerviosos central. Hay casos en toda Europa, aunque es mucho más frecuente en Europa Central y en las regiones más meridionales de Escandinavia, las que limitan con el mar Báltico. El ciclo vital de las garrapatas hace que la transmisión se produzca con mayor frecuencia, dependiendo de la temperatura y humedad ambientales, entre los meses de Abril y Octubre. Sin embargo, dado el intervalo variable que pasa desde la picadura hasta la aparición de la artritis, la enfermedad puede aparecer en cualquier época del año. La causa de la enfermedad es la bacteria Borrelia burgdorferi que en Europa se transmite a través de la picadura de la garrapata Ixodes Ricinus. El síntoma principal es la hinchazón con derrame y la limitación del movimiento de las articulaciones afectadas. Frecuentemente existe una disparidad entre la intensidad del derrame articular (muy grande) y la del dolor (escaso o ausente). ¿Cuánto tiempo dura la enfermedad? Mas de 80% de los casos se curan después de uno o dos ciclos de tratamiento antibiótico. En los casos restantes la artritis suele desaparecer después de meses o años de evolución. ENCEFALITIS Causado por virus que transmite la garrapata. - incubación: 7- 14 días - primeros síntomas - dolores de cabeza, fibre, nauseas - segunda fase: te sientes mejor - tercera fase: síntomas como mala memoria, desorientacion, dolores de músculos Causa: 1% muerte, 7% parálisis infantil....
-------------------------------------------------------------------------------------------

KLÍŠŤOVÝ ZÁNĚT MOZKU ( meningoencefalitida)

Klíšťový zánět mozku a mozkových blan je zánětlivé onemocnění centrálního nervového systému, jehož původcem je virus ze skupiny arbovirů, přenášený klíštětem. Člověk může být napaden larvou, nymfou i plně vyvinutým klíštětem, zvaným imago. Infekce se šíří především přisátím infikovaného klíštěte, ale může k ni dojít i při požití mléka infikovaných zvířat, nejčastěji koz. Rovněž jsou známy i nákazy laboratorních pracovníků.Klíšťová meningoencefalitida je typická nákaza s přírodní ohniskovostí, to znamená, že její výskyt je vázán na přírodní lokality - ohniska, vhodné pro přežívání klíšťat a také zvířat, ve kterých virus přežívá a pomnožuje se (tzv. rezervoárová zvířata). Rizikovými oblastmi jsou většinou listnaté nebo smíšené lesy v nižších polohách (do 700 m nadmořské výšky), zejména s hustým porostem. Takovými oblastmi jsou i typická rekreační území v okolí řek, např. Berounky, Vltavy, Sázavy, Dyje. V některých přírodních ohniscích nákazy je virem infikováno 0,5 - 5 % klíšťat, ale byla zjišťována i vyšší procenta promořenosti klíšťat. Pro výskyt onemocnění klíšťovou meningoencefalitidou je typická sezónnost, související s cyklem aktivity klíšťat. Ten zahrnuje období od dubna do poloviny října, s maximální četností klíšťat počátkem června, jejich postupným ubýváním v červenci a v srpnu a druhým zvýšením četnosti v září. Výskyt onemocnění v jednotlivých letech je závislý na množství klíšťat, ale i na počasí, které ovlivňuje kontakt lisí s přírodním prostředím (rekreace, zájmové aktivity v přírodě apod.) významné je též množství drobných rezervoárových zvířat, např. při přemnožení hlodavců dochází ke zvýšenému výskytu klíšťové encefalitidy v následujícím roce. Vnímavost k nákaze je všeobecná, častěji onemocnění dospělé osoby. Lidé, žijící trvale v ohnisku nákazy, prodělávají často lehkou (inaparentní) nákazu. Pouze 30 - 40 % infikovaných osob zjevně onemocní.

Klíšťová meningoencefalitida patří mezi přenosná onemocnění, jejichž frekvence není častá (nemocnost cca 6/100 000 obyvatel), avšak je provázena závažným klinickým průběhem a často přetrvávajícími zdravotními obtížemi. Diagnóza se opírá o epidemiologickou anamnézu (tj. přisátí klíštěte, popř. pobyt v endemické - rizikové oblasti) a o klinický, často dvoufázový průběh. Průkaz viru se běžně neprovádí, diagnózu potvrzuje zjištění protilátek proti viru, které se v krvi objevují v určitých časových intervalech. Inkubační doba, to je doba od přisátí klíštěte ke vzniku prvních příznaků onemocnění, trvá 7 - 14 dnů (rozpětí 2 až 4 týdny). T

ypické onemocnění probíhá ve dvou fázích: v prvé fázi se objevují horečky, bolesti hlavy, malátnost, nevolnost, bolesti v kloubech. Tato fáze trvá 4 - 15 dnů. Toto stadium je někdy nevýrazné, a pak se přechodí. Druhá fáze nastupuje po několikadenním (8 -15 dny klidovém období, kdy se nemocný cítí lépe. Poté se objeví opět horečky a v různé intenzitě příznaky postižení centrálního nervového systému: bolest hlavy, zvracení, meningeální příznaky (tuhost svalstva šíje), poruchy paměti, dezorientace, poruchy spánku, svalový třes, závratě, obrny nervů. U nejtěžší formy se v různých fázích nemoci (někdy i po poklesu teplot nebo v rekonvalescenci) mohou vyvinout obrny (asi u 7 % nemocných) a dojít k selhání životně důležitých center a ke smrti (asi u 1 %).Těžší průběh onemocnění bývá u starších lidí. Intenzita příznaků závisí i na fyzické námaze nemocného, u všech postižených je proto nezbytný klid na lůžku a podpůrná léčba podle příznaků nemoci. Byly pozorovány i lehčí formy nemoci ve druhé fázi u těch lidí, kteří v prvé fázi onemocnění nebyli vystaveni tělesné námaze. Po prožití onemocnění klíšťovou meningoencefalitidou mohou přetrvávat obrny (parézy) nebo dlouhotrvající drobné neurologické poruchy. Nepříjemným a někdy dlouhotrvajícím následkem bývají např. poruchy spánku, schopnost soustředit se, lability, nálady apod. Bez následků bývají především formy s menším rozsahem postižení mozku (forma meningeální).

Doba rekonvalescence po onemocnění je proto individuálně dlouhá.Vzhledem k uvedeným epidemiologickým i klinickým charakteristikám onemocnění klíšťovou meningoencefalitidou je zřejmé, že zásadní význam mají opatření směřující k účinnému předcházení vzniku nemoci. Velmi důležitá je osobní ochrana jednotlivce před napadením klíštětem. Při pobytu v přírodě je každý člověk vystaven nebezpečí, že klíšťata, která jsou na stéblech trávy a listech keřů, se zachytí na jeho kůži nebo oblečení. Poté lezou po těle a hledají vhodné místi k přisátí. U dětí je to kdekoliv na těle, u dospělých osob vyhledávají místa s jemnější kůží - v podpaží, tříslech apod. Čím déle je klíště přisáto, tím větší riziko přenosu viru a vzniku nemoci - klíšťového zánětu mozku, ale i např. lymfské boreliózy. Klíště proniká pokožkou hostitele pomocí bodce, opatřeného háčky. Přitom vypouští sliny, které obsahují anestetické (znecitlivující) látky, takže sání nebolí. Po skončení sání, které může trvat i několik dnů, se mnohonásobně zvětší objem klíštěte, které se nakonec samo pustí a odpadne. Abyste předešli přichycení klíštěte, případně klíště správně odstranili, snažte se dodržovat tyto zásady: · V přírodě noste vhodné oblečení světlé barvy s dlouhými nohavicemi a rukávy, které by měly přiléhat k zápěstím a kotníkům. Lepší je materiál hladký, na kterém se klíště obtížněji přichytí. Kalhoty je doporučeno nosit zastrčené do vyšších bot. · Nekryté části těla a oblečení můžete postříkat repelentními a insekticidními přípravky, které odpuzují nebo i hubí hmyz a klíšťata - jako např. Diffusil H (na domácí zvířata Diffusil V) nebo Autan. Účinná látka u Diffusilu působí i po opakovaném vyprání. · Často prohlížejte kůži těla, aby bylo možno včas odstranit lezoucí nebo již přisáté klíště. Po návratu z lesa pečlivě zkontrolujte pokožku těla včetně vlasaté části - u dětí nejlépe při koupání. Toto se doporučuje provádět nejméně jedenkrát za 24 hodin. Prohlédnout je třeba i oděv a psa nebo jiné zvíře, které bylo v přírodě, a objevíte-li přisáté klíště, opatrně ho odstraňte. · Klíště odstraňujeme v gumových nebo latexových rukavicích, protože potřísnění drobných oděrek na kůži obsahem např. přetrženého klíštěte může vést k přenosu nákazy. Klíšťata se dobře odstraňují pinzetou. Je třeba ho uchopit co nejblíže bodavého ústrojí, tj. co nejtěsněji u kůže, a pomalu, ale vytrvale táhnout. Pokud klíště uchopíme v půli těla, dojde snadno k jeho přetržení a hlavička zůstane v kůži, čímž se obsah dostane do ranky po bodnutí. U dříve doporučovaného točení klíštětem ve směru hodinových ručiček hrozí rovněž přetržení klíštěte, a proto tento způsob již neradíme. · Riziko kontaminace a infekce hrozí i při odstraňování klíšťat ze psů a koček. Použijeme elektrotechnický banánek "krokodýl" a jeho snadným pootočením klíště odstraníme. · Potření přisátého klíštěte tukem nebo olejem nemá odborné opodstatnění. Na přisáté klíště přiložíme vatu namočenou do Jodisolu nebo jodové tinktury, což zabezpečí jak dezinfekci rány, tak usmrcení klíštěte. Likvidaci vytaženého klíštěte provádíme ponořením do výše uvedených dezinfekčních roztoků a poté spláchnutím. Klíště nepálíme ani nerozmačkáváme. · Velmi důležité je provedení dezinfekce kůže, např. Jodisolem event. Jodonalem B jak před, tak i po odstranění klíštěte, samozřejmě opět v rukavicích. OČKOVÁNÍ: Nejúčinnější ochranou proti onemocnění klíšťovým zánětem mozku je aktivní imunizace - očkování. Očkovací látka obsahuje mrtvý, tzv. inaktivovaný virus, který se nemůže v organizmu pomnožit. Každá dodávka vakcíny je testována na nepřítomnost živého viru klíšťové encefalitidy a jiných virů. Vakcínou je možno očkovat jak děti, tak dospělé. U malých dětí je nutné zvážit aktuální riziko nákazy a dle toho provést očkování, které je možné od 1 roku života. Základní očkovací schéma je rozděleno do 3 dílčích dávek: 1. dávka, se kterou se má začít v chladných měsících roku 2. dávka následuje za 1 - 3 měsíce (lze i za 7 dnů) po první dávce. Pokud se očkuje v době výskytu klíšťat, tj. v teplém období roku, zkracuje se interval mezi 1. a 2. dávkou na 14 dnů. 3. dávka za 9 - 12 měsíců po 2. dávce (lze i za 21 dnů a následně za 9 - 12 měsíců čtvrtou dávku) Přeočkování - revakcinace - je doporučována za 3 - 5 (8) let.

LYMESKÁ BORELIÓZA

V České republice stejně jako v Evropě a jiných částech světa se Lymeská borrelióza stává nejčastější nákazou s přírodní ohniskovostí. Lymeská neuroborrelióza se v současné době řadí mezi nejčastější neuroinfekce. Původcem nákazy je Borrelia burgdorferi sensu lato, kterou dělíme do následujících skupin: · B.b.sensu stricto, která se vyskytuje na celém světě, ale hlavně v USA; · B.garinii a B.afzelii v Evropě; · B.japonica v Japonsku. Rezervoárem nákazy jsou divoce žijící myšovití hlodavci (Apodemus flavicolis, Clethrionomys glareolus), lesní zvěř, ptáci, klíště obecné Ixodes ricinus a jeho vývojová stádia a malí savci, na kterých klíště cizopasí. Člověk patří mezi hostitele všech vývojových stadií klíštěte. Nákaza může být přenesena na psy a skot. Přenos nákazy se uskutečňuje pomocí vektoru, kterým je u nás klíště obecné a jeho vývojová stádia. Klíště sáním na infikovaných hostitelích získává borrelii, která se množí ve stěně střevní, kde infekce zůstává lokalizovaná, nebo dochází ke generalizovanému rozsevu do ostatních klíštěcích tkání, včetně postižení ovarií (prokázáno asi u 5 % klíšťat). Během sání klíštěte se borrelie aktivují a pronikají do střevního lumen, poté jsou hemolymfou zaneseny do slinných žlaz. K diseminaci do ostatních tkání dochází v časné a střední fázi sání tj. za 1 - 3 dny a za 5 - 7 dní po přisátí. Po přisátí infikovaného klíštěte riziko vzniku infekce stoupá po 24 hodinách. Čím delší sání, tím je vyšší možnost přenosu borrelií. Nejzávažnější pro přenos nákazy jsou nymfy. Téměř 20 % nemocných udává poštípání hmyzem. B.b. byla prokázaná u ovádů (Tabanidae), muchniček (Simulidae) a blech. ypickým příznakem je pomalu se šířící červená skvrna, zvaná erythema migrans (EM), která se objeví v místě přisátí klíštěte. Skvrna se kruhově zvětšuje a má většinou ohraničený lem s výbledem uprostřed. Skvrna je obvykle větší než 5 cm. Může se vytvořit během několika dní po přisátí klíštěte, ale také až za několik týdnů. Méně často lze pozorovat výsev mnohočetného EM. Erytém se objevuje asi u 70 - 80 % pacientů. ·

Časným příznakem může být také horečka, třesavka, bolesti ve svalech, únava. Tato fáze může připomínat příznaky chřipky. Protože přisátí klíštěte nevede vždy ke kožním projevům, tyto symptomy jsou varujícími u osob pobývajích v přírodním ohnisku. · U dětí, méně často u dospělých se někdy nalezne na kůži ušního lalůčku, nosu, na prsní bradavce nebo na šourku po přisátí klíštěte modročervený uzlík 1 - 5 cm velký, který může být provázen zduřením příslušných mízních uzlin. Někdy se objeví i za několik týdnů až měsíců. · Po několika týdnech, většinou však ne déle než za 3 měsíce se mohou vyskytnout různé projevy postižení nervového, kardiovaskulárního a kloubního systému. Nervové příznaky zahrnují bolesti hlavy, ztuhlost šíje, poruchy citlivosti a hybnosti, obrny a to zejména lícního nervu, bolesti v zádech i v končetinách. Postižení kloubů se projevuje bolestmi, které se stěhují a trvají krátkou dobu. Ataky se opakují. Srdeční obtíže se mohou projevit dušností a mohou připomínat infarkt myokardu. Příznaky onemocnění u pozdního stadia mají chronický průběh a objevuje se za více než 6 - 12 měsíců. Projevuje se zejména postižením kloubů, kůže, nervového systému Klinické formy LB v ČRjsou různé.

Nejčastější manifestací jsou formy kožní - 66 % případů, u 12 % nemocných neurologické postižení, u 14 % projevy onemocnění pohybového aparátu, u 8% ostatní klinické projevy (graf 4) Laboratorní diagnostika je v současné době založena především na sérologickém vyšetření (ELISA sety, Imunobloting, Western bloting). Kultivace je dostupná, ale málo výtěžná. Přímá diagnostika je možná pomocí elektronového mikroskopu (ELM). Na sérologické vyšetření se odesílá srážlivá krev nebo sérum, likvor ev. synoviální tekutina. Časový interval mezi 1. a dalším vzorkem by měl být nejméně 6-8 týdnů. V případě hraničních hodnot je možno interval zkrátit na základě doporučení laboratoře. Pro vyšetření v ELM a kultivaci je nutná krev heparinizovaná. Terapie je založena na aplikaci antibiotik (tab. 14-17).Výběr antibiotik a délka léčby závisí na věku, stadiu LB, současných klinických projevech a progresi onemocnění. Kauzální terapie se většinou doplňuje léčbou symptomatologickou nebo imunomodulační.